Pro České bratry, členy Unitas Fratrum, nebo chcete-li Moravany, jsou dvě veledůležitá místa ve světě. Kunvald, kolébka staré Jednoty bratrské a Ochranov, místo vzniku Obnovené Jednoty bratrské.
Připomínáme-li si historii Ochranova, nemůžeme nevzpomenout ochranovskou misii. Vždyť to je důvod toho, že Jednota je dnes světovou
církví, rozptýlenou na pěti kontinentech jako Moravian church. Zároveň si letos připomínáme 290 výročí počátků této misie.
Vše začalo v roce 1731. Hrabě Zinzendorf se vydal na cestu do Kodaně u příležitosti korunovace dánského krále Christiana VI. V Kodani
se seznámil s královským štolbou hrabětem z Laurwigu. V jeho službách byl jako komorník zaměstnán černoch Antonín, pocházející z dánského ostrova Sv. Tomáše v Západní Indii. On vyprávěl hraběti a jeho třem spolubratřím o těžkém životě černošských otroků v jeho domovině a také o své setře Anně. Sdělil bratřím přesvědčení, že touží poznat pravého Boha, ale pro svůj úděl k tomu nemají možnost. Tato setkání ochranovské velmi zasáhlo.
Zinzendorf o tom píše své manželce: „ Včera mluvil se mnou hrabě Laurwig velmi srdečně. Chce vykonati návštěvu v Herrnhutu a
svému komorníkovi Antonínovi dovolil, jíti hned s námi, aby poznal Ochranov a připravil půdu pro misii mezi černochy v Africe a Americe.
Dánské missie v Grónsku a Laponsku jsou opuštěny, a kdo chce, může se jich duchovně ujmouti Vidím před sebou široké pole. Pán rciž: Amen!"
Dne 21. července se hrabě vrátil z Kodaně do Herrnhutu, přiváděje v průvodu Davida Nitschmanna a černocha Antonína. Dne 23. pak podle svého zvyku vyprávěl církvi o své cestě i o situaci černochů na ostrově Sv. Tomáše. Jeho vyprávěním byli dva mladí bratři, Jan Leonhard Dober a Tobiáš Leupold tak zasaženi, že pocítili povolání k tomu, jít oněm černochům zvěstovat evangelium o Ježíši Kristu. Po mnohých setkáních i modlitbách ochranovské společenství přistoupilo k rozhodnutí prostřednictvím losu. (vzpomeňme zde na volbu prvních biskupů v Kunvaldu, kde bylo také použito losu. Kladný los si vytáhl L. Dober nikoliv však T. Leupold. Protože však nechtěli poslat L. Dobera samotného, přidal se k němu David Nitschmann, který se jako první seznámil s černochem Antonínem v Kodani. 21. srpna se Zinzendorf vypravil s oběma bratry do Budišína a každému dal na cestu dukát. Dále pak bratři pokračovali pěšky přes Hamburk až do Kodaně. Do Kodaně dorazili 15. září. Dne 8. října nastoupili na loď a na ostrově Sv. Tomáše přistáli 13. Prosince 1732. Tak jsou vypsány počátky světové ochranovské misie.
byla postavena v letech 1756 – 1757. Do té doby se scházeli v kostele v Berthelsdorfu. Zatímco Ochranov je městečko, které vzniká v roce 1722 „na zelené louce“, Berthelsdorf, vesnička ležící asi dva kilometry od Ochranova vznikla již ve 13. století a patřila rodu, z něhož pocházel M. L. Zinzendorf. Hrabě ji zakoupil roku 1722 od své babičky. Tato vesnička je tedy místem, odkud vycházeli první „Moravané“ k budování blízkého Ochranova, ale zároveň je také místem, kde se odehrála zásadní událost pro vznik Obnovené Jednoty. Tuto událost z roku 1727 si připomínáme 13. srpna (žel v tomto roce toto výročí z Hesel vypadlo) a někdy bývá nazývána jako „ochranovské letnice“. Zásadním způsobem totiž změnila poněkud neutěšené poměry v začínajícím společenství. To totiž tvořili vedle moravských exulantů také příslušníci dalších „konfesí“, lutherské i reformované.Ponoříme-li se do teologie těchto tří konfesí, zjistíme, že se v mnohém liší. Otázky předurčení, křtu, Večeře Páně i další, není snadné „sladit“. A to byl problém tehdejšího nově vznikajícího společenství. A pak přišel 13. srpen a společná Večeře Páně. V knížce Obrazy z dějin Jednoty bratrské od Václava Vančury, kde jsou citace z dobových dokumentů (Diária), o tom čteme toto: „Dříve než jsme se odebrali do kostela, byla v Ochranově proslovena krátká řeč o Večeři svaté. Na cestě potom mluvili jedni s druhými, a zde i onde našli se dva, kteří se spojili. Kteří proti sobě něco měli, ti si padli okolo krku a smířili se. V kostele byl počátek učiněn písní: „Ó zprosti mne všech svazků hřícha...“ při čemž jistý bezbožný člověk, jenž se celého jednání jako divák účastnil, byl v srdci cele potřen. Potom pan Rothe udělil dvěma konfirmandkám právě apoštolské požehnání, celým sborem dotvrzené. Hned na to všichni se sklonili před Bohem, začali plakati a zpívat píseň: „Před tebou mysl moje kleká...“. Nebylo skoro ani lze poznati, zpívají-li nebo pláčí. Když přezpívána píseň, modlili se někteří bratří v moci Ducha a přednášeli Pánu naši společnou bídu; zvláště ho prosili, aby nám dal býti účastníky toho pravého spasitelného řádu své milosti, aby nedopustil, by některá duše byla od theologie krve a kříže, na nichž jedině závisí naše vykoupení, svedena pohlížeti na pomoc ze sebe a od svého dobrého. Po uděleném odpuštění, před nímž ještě pan hrabě jakožto představený Ochranova jménem celé církve vykonal zpověď, byla požívána sv. Večeře se srdcem zkroušeným a ku Pánu pozdvihnutým; o dvanácté hodině pak jedenkaždý šli jsme domů, jsouce velmi vzrušeni. Tento i následující dni ztrávili jsme v tichosti a radosti, a učili se milovati“.
Tento hřbitov – německy Gottesacker – „Boží pole“ je vlastně barokní park na úpatí Hutbergu. Hřbitov byl založen v roce 1730. Název "Gottesacker" odráží víru, že zesnulí jakoby zasetí na poli čekají na den vzkříšení. Od roku 1730 bylo na
tomto hřbitově pohřbeno více než 6000 lidí. Náhrobky jsou jednoduché a navzájem si podobné. I dnes jsou zde pohřbíváni členové sboru rozděleni na sestry a bratry, jako sedávali muži a ženy odděleně v modlitebně. Jsou pochováváni v pořadí, v jakém „odcházejí domů“. Odchod domů – tak se překládá německé Heimgegangen. Nejsou zde žádné rodinné hroby. Nezdobené náhrobky ze saského pískovce symbolizují rovnost všech lidí ve smrti a před naším Bohem. Pouze hroby rodiny Zinzendorfů byly v 18. století zvýrazněny - pravděpodobně na znamení úcty k místnímu panstvu - a nacházejí se na hlavní cestě k Altanu, rozhledně na vrcholu Hutbergu. Hřbitov je neoddělitelně spjat s duchovním životem bratrského sboru.
Lidé se zde Shromažďují nejen při pohřbech, ale také každý rok o velikonočním ránu. Slaví Ježíšovo vzkříšení ve společenství s našimi bratry a sestrami, kteří již "odešli domů". Při východu slunce se sbor a dechový sbor sejdou ke krátké slavnostní bohoslužbě, při které je zvěstován a oslavován vzkříšený Kristus. Ochranovský hřbitov je považován za kulturní památku nadregionálního
významu, neboť podle jeho vzoru vznikla pohřebiště bratrských společenství po celém světě.
Byl ale postaven až v pozdějších letech, přesně v letech 1756 – 57. Dnešní dominantou centra Ochranova je Architektonický návrh provedl Sigismund August von Gersdorf ve stylu prostého herrnhutského baroka na pravoúhlém půdorysu 15,9 x 33,7 m, s výškou 8,7 m. Budova s mansardovou střechou je zakončena sanktusníkem (malá a štíhlá věžička nacházející se na hřebeni střechy). V roce 1945 byl sál zničena požárem. Současný vzhled je výsledkem detailní rekonstrukce z let 1950–53. Interiér je v bílé barvě bez jakýchkoliv ozdob. Není zde žádný oltář, ani samostatná kazatelna, jenom prostý stůl. I Večeře Páně je vysluhována z tohoto místa. Tak to známe z našich modliteben. Pro muže a ženy byla modlitebna původně oddělena uličkou mezi lavicemi na „stranu sester“ a „stranu bratrů“. I tuto tradici v našich modlitebnách pamatují někteří starší členové. Ale stejně jako u nás tak také v Ochranově tento zvyk byl již překonán. Šestiramenné lustry jsou kopiemi lustrů z roku 1822 darovaných firmou Dürninger. Od roku 2015 probíhá sbírka na rekonstrukci sálu v souvislosti s letošními oslavami 300 let Herrnhutu. V té souvislosti byla stavba ošetřena proti vlhkosti, rekonstruována podlaha, vestavěna druhá kruchta a rekonstruovány varhany. Wikipedie o stavební slohu říká toto: „Herrnhutské baroko nebo také bratrská architektura je variantou barokního stavebního slohu, která vznikla v polovině 18. století v Herrnhutu, odkud se v rámci misií šířila do celého světa. Principy herrnhutského stylu z této doby se dají shrnout do ideálu „pravidelných a prosvětlených“ staveb „bez tmavých koutů“. Potřeba se odlišit spojená s ušlechtilou exkluzivitou byla vždy součástí dějin této církve. Prostá estetika je rozpoznatelná nejen u jednotlivých domů a architektonických detailů, ale také v celkových dispozicích bratrských obcí. „Prostota“ (Schlicht) je pojem, který pro označení tohoto stylu používali sami herrnhutští. V případě parků však rádi následovali nejnovější anglickou módu.